Náš malý společný příběh...

Přišel mi od Vítiho mail, že prý mě a Momo zve na rodinnou dovolenou. A tak jsem kývla. Naplánoval nám krásný dvoudeňák po Jizerkách. Celkově to vycházelo asi na 30km, takže žádná trága. Ovšem první potíž nastala, když si Víti naivně vymyslel, že za neděli ujdem 20km, když jsme vyráželi ve tři odpoledne. No, nakonec jsme mákli a dali jsme alespoň těch 14, abychom za světla postavili stan.

V plánu bylo dojít z České chalupy na Jizeru. Nakonec jsme dorazili přes Černou Nisu a Hřebínek na Ptačí kupy a stanoviště vyrobili tam. Byl to asi dobrý plán, protože už v těch 1013m n. m. jsem v noci málem zmrzla. Jen Bůh ví, jak by bylo na tý Jizeře. A hlavně jestli by tam bylo vůbec nějaký závětří. Tady jsme se zabydleli mezi smrčky na rašeliništi. Kluci nám postavili bejvák, udělali jsme si véču a šli jsme spát. Jen tak ze srandy jsem plácla: "Víti, to by bylo, kdyby nás tady někdo zabil, co?" Načež Vitouš odvětil, že bychom holt měli taky takovej pomníček, jako jich je v Jizerkách móře a že horší by bylo, kdyby nás tam načapal někdo z horský služby. Dost mě to vyděsilo, a tak jsem celou noc nemohla moc zabrat nejen zimou (bylo tak na nule), ale taky strachy. Dante s každým zašustěním zvedl hlavu a zkoumal, jestli je to něco zajímavýho. Takže noc byla veselá.

Člověk by ale neřekl, jak se hodí, mít psa ve spacáku. Dante mi celou noc prohříval aspoň záda a to bylo skvělý.

Ráno bylo krásný. Byla zima, ale sluníčko nad těma horama a lesama bylo vážně krásný. Vítek udělal snídaň i kávu a já jsem zatím nakrmila Moje. Pak jsme zbalili saky paky a vydali se na Černou horu. To byl nakonec nejvyšší bod celého výletu. A původně to bylo taky místo č. 2, kde jsme měli nocovat. Byla jsem šťastná, že jsme tam nedošli už v neděli, protože spát tam, byla bych dneska ledovou sochou. Faktem je, že to tam bylo hrozně pěkný. Víti si oběhal vyhlídky a pak jsme pokročili dál. Dante se držel moc pěkně. Sem tam ho chytla nějaká blbnoucí chvilka, ale jinak byl zlatej.

Časem jsme dorazili na Čihadla. Byly pěkně nasáklý vodou, takže ten výhled stál vážně za to. Dantík trochu tropil scény, když jsem vylezla na vyhlídku a on zůstal dole, ale jinak to zvládnul pěkně. U rašelinišť jsme chvilku zůstali a šli se podívat ještě na Kneipu. Cestou jsme potkali pár se třemi tibetskými dogami. Byly to fešandy a Danťák si musel zamachrovat, jakej je warior a pouštěl hrůzu. O chvíli později jsme je ale potkali jinde a pustili je všechny na seznamku. Holky se sebraly a všechny najednou se vrhly na Momouška a to jste měli vidět ten tanec. Hrdina byl ten tam . Dante zaběhl s ocáskem mezi půlkama mezi stromy a kvičel, jako selátko. Vitouš na to prohlásil, že je to normální mužská reakce, když se na něj vyřítěj tři ženský. No, jsme holt hrůzostrašný.

Jizeru jsme nakonec ani nenavštívili, byla by to zacházka a čas nás trošku tlačil. Vzali jsme to tedy rovnou na Polední kameny a Frýdlantské cimbuří. Cesta tam byla moc hezká. O cestě dolů se to ale říct nedá. Ta pseudocesta byla jen pěknej krpál dolů, nejspíš se tamtudy o povodních valila voda, takže samej šutr a výmol. Tam Dantík chytil nějakou stopu, takže jsem měla co dělat, abych nehodila tlamku. Nakonec jsme to po krvopotných asi 300m srázem vyřešili Halti ohlávkou a zmírnili tak moje utrpení na úkor toho Dantova. Chudák se trochu vzpouzel, ale jinak to nešlo.

Po cestě do Hejnic jsme pak ještě nechali Vítiho vyběhnout k Černému vodopádu, aby si ho vyfotil a mazali jsme na vlak do Bílého potoka. Stihli jsme ho jen tak tak. Jel nám asi za 5 min. po příchodu na nádraží, takže načasování supr. Dantík ve vlaku padnul na tlamku a spal až do Liberce.

Co říct závěrem? Bylo to moc fajn, takže děkujem Vítimu za skvělou dovolenou.

Kompletní fotky jsou k nalezení na picasaweb.google.com/DanteAAni/Jizerky56910#.