Jak se na to dá dívat
Včera jsem jela ze Smečky docela zpruzená. Dělali jsme přivolání a já jsem hrozně ráda, že jsme ho dělali, protože to považuju za jednu z nejdůležitějších věcí, který bychom s Mou měli zvládat a zatím ho totálně nezvládáme.
Doma děláme na šňůře a za poslední dobu jsem měla pocit, že se trošku posouváme kupředu, protože šňůru už občas nemusím držet a Dante si mě hlídá. Byla jsem z toho tak rozradostněná, že pád byl nasnadě. Po několika vydařených vycházkách tohohle typu jsem si říkala, že to snad někam povede.
Včera na Smečce jsem odepla šňůru, Mou dostal "volno" a byl v prdeli...teda ne on, spíš já, protože se zas tvářil, že ani tam mě nemá... Jela jsem domů trochu skleslá a bylo mi to líto... navíc zas celou cestu v autě prořval, takže mě točil ještě víc...
Večer jsem o tom přemýšlela a ráno ještě taky. Pavlína říkala, že je to tím, že je "šňůrák", takže si volnost užívá, když ji má... a že by bylo dobrý trénovat navolno úplně bez šňůry...Pravdou je, že s koněm tohohle ražení není moc kde. Majitelé dalších "bojových psů" mi jistě dají za pravdu, že na černýho koně navolno mají kolemjdoucí značně víc keců, než na maltézáčky či jorkšíry.
Dneska ráno jsem se rozhodla, že to zkusíme jinak. Vzala jsem vodítko (ne stopovačku) a klikr a pamlskovník. Košík jsem si navlíkla na ruku s úmyslem použít ho pouze v nejnebezpečnějších úsecích venčící trasy. Šli jsme krátkej okruh, ale hned po prvním Momo vyčůrání jsem zkoušela dorovnání k noze a přivolání na vodítku. Dobrý, reahuje. Tedy žádná háravka, co by nás zajímala, tudy nešla. Volno a vyčůrat. Opět ke mně a k noze. Volno a u silnice čeká. Stále všechno na vodítku. Přes silnici a na čumák košík. Je tu inkriminovaná zóna zbytků školáckých svačin a důchodcovských milodarů. Slunce svítí a před námi v aleji, ani na loučce nikdo... Ok, když trénovat, tak trénovat. Karabina pryč a "volno" bez šňůry, jen na obojku... Momo lítá jako šílenec tam a zpátky. "Momo, tady jdeme." Momo reaguje a mění směr. Další změna směru, reakce kladná. Tak tedy "Dante, ke mně." A nic. Momo hlavu u země a hurá na zbytky. Znovu změna směru a reakce. Znovu "ke mně" a nic. Mením směr a nic neříkám, pes za mnou, obracím se a jdu zas opačně, Momo opět za mnou. Přehlížím a ignoruju. Momo na vzdálenost asi metru. "ke mně!" Je tam! Sedí přede mnou a čumí. Klik. Pamlsek. Pochlava. "Volno." Pes letí. Změna směru. Reaguje. Menší vzdálenost. "Ke mně." Je tam! "Volno". ODCHÁZÍ POMALU! "Ke mně." Přichází pomalu a předsedá. Připínám karabinu a odcházíme s pocitem, že v nejlepším je třeba přestat. Po zbytek cesty "k noze" a pamsky a "volno" na vodítku. Jde to a Mou se očividně i baví.
Dnes to tedy šlo vcelku pěkně. Uvidíme, co to dá příště. Radostný stavy už si schovám až na den, kdy bude Dante hory přenášet. Do tý doby nebudu na obláčku, poněvač pády jsou nemilé, Emile.
Takže tedy konec hlášení a závěrem: POTEŠILO MĚ TO. Třeba to jednou dáme. I když...Dantovi už táhle na 5 let (přesně za necelý 2 měsíce), tak si nebudem malovat vzdušný zámky a budem se soustředit na mravenčí krůčky, že
.
A ještě něco jsem chtěla říct. Včera jsem byla hrozně zklamaná, ale když jsem se dneska dívala na fotky ze včera a viděla tohle:
zjistila jsem, že kousek cesty už jsme ušli a že ten pes je pašák, jenom jsme začali pozdě a ne moc dobře a spoustu jsem toho pokazila. Ale když se dívám zpětně na to, co mu už jde, je to hec dělat něco dál.
Mám to Momo fakt ráda
.
