Náš malý společný příběh...

Dneska jsem si zničila psa, ale vypadá šťastně. Mám teď  trošku víc času a když je pěkně, snažím se s Mou dělat fakt navolno, co to dá. "Ke mně" je pořád dost kostrbatý a Dantovi se očividně nechce podřizovat se ženský...ale já mu to zadarmo taky nedám. Dneska jsem vzala sýr nakrájenej na kostky, aby měl zas lukrativnější pamlsky. Bohužel se mi opět potvrdilo, že jak je hecnutej z těch myší a tak všeho, je úplně jedno, co mu dávám za pamlsek. TAdy by ani svíčková neobstála.

V průběhu celý vycházky jsem průběžně přivolávala, když se zdálo, že trochu vnímá. V půlce ho to přestalo bavit a začal spratkovat tak, že přivoláno bylo opět až na podvacátý. Musela jsem přistoupit k "uraženosti". Když Mou nejde, začnu odcházet od něj a ignoruju ho(občas ujdu fakt kus cesty), jakmile dobíhá a mine mě, otočím se a jdu zpět, když se otočí i on, zase měním směr. Postupně zpomaluje a drží se víc a víc, protože podle mě nechápe, kam teda nakonec jdeme. Pak zastaví téměř u mě. V tu chvíli se otočím a v klidu říkám "ke mně". Většinou dojde. Pochválím slovně, ale jen stroze. Pak couvnu a znova "ke mně", dojde a dostane velkou pochvalu a ňamku. Pak opakuju přivolání třeba 5x po sobě v krátkých intervalech tak na 5metrů a pak dám volno na dýl. Snad to dělám dobře...každopádně v krajních mezích to funguje.

Fotky jsou opět skoro stejný jako ty z minula a předminula. Ale každá z nich mi připomíná, že jsme to zase zvládli bez šňůry a navíc ráda fotim.

Tak pěknej den všem.