Náš malý společný příběh...

Tak jsme se konečně dočkali. V sobotu se běhaly licenční běhy a Danťák si mohl dodělat ten poslední chybějící.

Ráno,když jsme vyjížděli, jsem mu ani neříkala, že pojedem s Frankiem. Má ho děsně rád, ale je pak úplně mimo. Když jsem mu  řekla ve středu, že půjdem ven, lítal od okna k oknu, jak prdlej, a vyhlížel, odkud se Frankie vynoří. Tak jsem mu to nechala jako překvápko. Kluci se na Fügnerce vítali, jako by se rok neviděli. Až se někteří lidi trochu ohlíželi a mračili.

Dorazili jsme na hřiště chvíli po desáté. Měla jsem výčitky, že jedem zas pozdě, když začátek byl v půlu. Nakonec se ale ukázalo, že to nijak nevadilo, protože i přes zpoždění jsme dorazili včas.

Danťák zase začal vyšilovat, jen viděl ten naviják a střapec. Rovnou mě u toho i vyválel. Ale byla jsem hrozně zvědavá na Franieho. Byla to jeho premiéra v coursingu, tak jsem čekala, jestli doběhne celý okruh, navíc v tom kotli sněhu. Zimi říkal, že ani v lese se nepouští nikam daleko po stopách a vrací se k němu (co by za to někteří z nás dali, že).

Musím říct, že Frankie běžel parádně, hned napoprvé to dal jako drak. I Danťák běžel krásně, hrozně ráda se dívám na to, když běhá. A na tom sněhu to navíc tak

pěkně vyniká .

Každopádně můj největší obdiv patří všem psíkům malým. Museli se pěkně namakat v tomhle podkladu. Ale všichni byli stateční. Občas ztráceli střapec, protože sněhu byla vážně pořádná nadílka, ale nikdo z nich to navzdal. Navíc se střapec ztratil jednou i Mojovi, takže ani velikost nebyla zas takovým faktorem. Nejdůležitější bylo odhodlání a to měli všichni pejsáčci.

Dante první běh trochu pokazil. V jednu chvíli ztratil střapec z dohledu a zaseknul se tam. Do toho mu přepadla moje nedomyšlená dostihová dečka dopředu, takže ji měl jako brindák. A navíc si napral plnej košík sněhu, tak to měl jak bambuli u čumce. Když tam tak čmuchnil a hledal, měla jsem trochu strach, že mi to zabalí a udělá si vlastní vycházku do lesa. Zkoušela jsem píšťalku, volání, nejdřív nic...nakonec dorazil. Asi mě z toho hecu ani moc nevnímal, tak mu nedošlo, že držím ten střapec v ruce. Jsem ráda, že nefouknul. (Občas teď zkoušíme chodit navolno, když se na to cejtim i já a už se aspoň vrací rychle. Většinou se drží na dohled. Ale běžnou praxí ještě vycházky navolno dlooouho nebudou.) Tenhle běh se nám nakonec nepočítal a běželi jsme ještě jednou.

Druhý běh už se podařil moc pěkně. Půjčili jsme si červenou dečku od dalmatina Barona a i soustředění šlo Dantovi mnohem líp. Běželi s Frankiem společně a oba zaběhli krásně. Takže jsme si tím splnili předvánoční přání a můžem startovat na ofiko závodech. Z toho mám velikou radost.

A ještě se mi hrozně líbila jedna věc. Když běžela Phoe Be, bylo fakt vidět, jak má vymyšlený, kudy půjde. Většina pejsků si trasu zkracovala stříháním rohů. Phoe to vzala pěkně zkratkou od začátku, vůbec nebrala v potaz všechny ty zákruty a prostě šla tu nejkratší možnou trasu, ani neobíhala balíky se slámou, co tam byly. Prostě rovnou dozadu a obloukem hned zas zpátky. To byla perlička dne. A taky se mi moc líbilo, jak byla Artýsko-Bubíší smečka parádně barevně sladěná, to bylo vážně pěkný.

Jinak bych taky chtěla ještě poděkovat Baronově smečce za zapůjčení dečky a nejlepšímu fotografovi Májjovi za skvělý fotky. Díky tomu, že jsou tak pěkný a povedený, se na ně vydržim dívat 100x dokola a pořád mi to je málo. Takže díky.

 Odkaz na fotky je tady.