CT kurs - den 2.
Struktura dne byla vpodstatě stejná jako včera a taková je na plánu i dále. Jediná změna byla, že na nás zapomněli s večeří a tak jsme si dali bagetu
.
Ráno jsme opět nastoupili na mrholivou rozcvičku. A opět se také ukázalo, že každý psík je prostě šikul na něco jiného. Dante se projevil opět jako čudla. Pořád jde po Borkovi a Agátce (prostě nesnáší irský teriéry a psy dášenkovýho typu - kromě HFX, ty mu nevadějí)... no, takže bylo veselo. Na druhou stranu skvělě obstál, když mu Pavlína mlátila jednou francouzskou holí o druhou těsně před čumákem a pak mu je hodila těsně k nohám až to zarachtalo. Dante na mě koukal, jako by to padaly sněhový vločky a výbec to neřešil 
. Tak jsem měla radost, že aspoň něco mu jde. Šlo mu toho dneska víc, ale taky jsme provedli pár bot...teda já.
Jednou z krásných věcí bylo, že při poobědové vycházce jsem Danta pustila na louce v centru města a on předstíral, že přivolání umí odjakživa, takže prostě pořád koukal, kdy si ho zavolám. Druhou krásnou věcí bylo, že prostě nejspíš naprosto ví, že na ty děti, co s nima spolupracujem, se musí jemně, takže dělal celou dobu polštář a byl prostě skvělej.
Polohovali jsme dneska dvě dívenky. Jedna z nich dostala Danta pod nohy, kde spokojeně ležel asi 20 minut a snesl dokonce za hlavou natěsnaný zadek Cherinky a nad zadkem natěsnaný zadek Benja. Držel jak beran a byl fakt trpělivost sama. Pak jsme pracovali jeste s jednou slecnou. Tu známe už ze včera a dneska jí Dante prohříval záda v sandwichi složeném ještě z Cherin a Elly. Chovali se fakt vzorně a Dante dokonce po chvilce usnul a začal pochrupávat 
.
Další krásnou věcí bylo to, že si ho některé děti ze včea dost pamatují a pořád mi říkaly, jak ho mají nejradši, chtěly ho vodit a cpát pamlskama, takže o zábavu bylo postaráno.
Jednu věc jsem ale nezvládla. Jak jsem tak soustředělá jedním směrem a na jednu stranu tak trochu přetažená, chvilkama mi to nemyslí a tak jsem dneska zcela neuváženě vyhrotila hned dvakrát situaci, když jsem nás připletla do cesty Borečkovi. A jak jsem procitla, tak jsem s Dantem cukla a pohroma byla na světě. Wuf a baf a už to bylo. Nikdo se neserval, ale kluci si trochu vyměnili názory a to před klienty nevypadá dobře, takže jsem ze sebe i trochu zklamaná, protože jsem to pokazila já. Dante by to asi jinak ani neřešil, ale teď už se to stalo, tak jedině snad předsevzetí a další dny: abych nás pěkně držela v bdělém stavu mysli .
Jinak to byl zas nádhernej den. Ti lidi, co tam jsou, jsou vážně skvělí. Jsou vděční a velká část z nich se pejskůů i bojí, ale moc dobře to překonávají. Pavlína dělá tu práci fakt dobře a je vidět, že ji lidi fakt rádi vidí...její psíky teda radši, že jo .
Závěrem: je to práce těžká pro člověka, ale milionkrát těžší pro pejska. Je to ale práce, která člověka dokáže hrozně nabít a udělat mu krásnej den. A zároveň mu dát pocit, že má na světě místo a může lidem pomáhat, když bude chtít, protože má psa, se kterým to chce dokázat. Je to krásný a příznávám se, že jsem měla dneska minimálně dvakrát zvlhlý oči a minimálně 1000x jsem byla ráda, že jsme do toho šli, protože je to krásný. A ti lidi tam jsou krásní...jsou totiž vděční za každý dotek a slovo. To je to, co v běžným životě už chybí a z člověka to dělá morouse. Pěkně tady s Danťákem roztáváme .
Ale pokračování pohádky zas až zítra. Dneska bylo řečí dost .
